Proč je vtip vtipem?

Proč se někdy smějeme scéně jak se někdo rozmlátí naprosto na kusy, zatímco jindy nám to připadne smutné? Nejsem psycholog, ale předpokládám že to má něco společného s pamětí a tím, jak si každou scénu asociujeme s dalšími. Porotže jinak by nebylo možné se smát scéně ve stylu: Hlavou se mi honily divné myšlenky, jako například co tu dělám, kde to jsem a proč jsem si vzal helium místo kyslíku.