My

nebijte mě, jesm moc utahanej.
Jsme ideologičtí. S tím, zdá se, nelze nic udělat. Byly zde pokusy, jak to překonat. Byly zde pokusy sjednotit společnost na jediné ideologii se snahou přesvědčit všechny, že musejí svou ideologii (svůj svět) objektivizovat. V rámci těchto snah byli lidé dělena na ty, kteří jsou schopni žít v podle objektivní ideologie, a ti byli nuceni se jí přizpůsobit. Všichni ostatní měli být zlikvidováni.

Za určitých okolností nejsme schopni mít od ideologie odstup. Nejsme schopni ji oddělit od vlastní identity, nejsme schopni dívat se na ni s nadhledem. Docela dobrý důkaz toho mi poskytl v rozhovoru jeden starší člověk, který při debatě o ideologiích (slovo samo o sobě má u člověka, který se dnes pokládá za postideologického, výrazně záporné konotace) odmítal, že by liberalismus byl ideologií. Shodou okolností něco jako liberální postoj zastával, ztotožňoval se s ním. Považoval ho za osobnostní charakteristiku, a proto nebyl v reakci na spojení kladně vnímaného slova liberalismus a záporně vnímaného slova ideologie schopen objektivního posouzení. Podstata není v tom, že by nedokázal pochopit význam slova ideologie, případně její chronické nedostatky vzniklé degenerací ze společensky nekomunikovatelných (příliš náročných) idejí, ale v tom, že ideologie je vnitřně spjata s vlastní identitou a z velké části je vlastně odrazem zrcadla.